Poklad

6. listopadu 2010 v 16:37 |  fotky-moje tvorba

POKLAD
Tolik mi chybí. Přála bych si, aby mě zase objal, vzal mě za ruku a řekl, že to
vše bude zase v pořádku. V tomto byl vždy dobrý. Když jsem s ním trávila čas,

nic mě netrápilo. Byl to takový optimista. Viděl svět vždy barevně, nikdy ne
černobíle. Už je to tak dlouho, a přesto to pořád tak bolí. ,,Proč to udělal?"
přemýšlela se slzami v pomněnkově modrých očích mladá slečna jménem Valentýna
(ostatní jí ale říkali Týnka). Dlouhé lokny hnědých vlasů byly zmáčené slzami a

padaly jí do obličeje. Najednou uslyšela zvuk, který moc dobře znala. Zvuk
těžkých starých dřevěných dveří, které vedly do předsíně, kde tiše klečela.
Zvedla hlavu a ve světle, které se linulo ze dveří, uviděla siluetu svého
staršího bratra. ,,Můžu za tebou?" (řekl) zeptal se měkkým a příjemným hlasem Ondra.
,,Jistě." odpověděla Týnka s potlačovaným smutkem v hlase. ,,Myslím, že bychom
mohli o víkendu vyrazit na chatu, co ty na to?" ,,Když já nemám na nic chuť."
odpověděla Týnka.
      V pátek si ale přece jen sbalila věci, oblékla uplé světle modré jeansy,
dlouhé červené tričko s dlouhými rukávy, na něj zářivě červený kabát se zlatými
knoflíky a vyrazila se svým bratrem na chatu. Jen co jejich autobus zastavil pár
set metrů od jejich chaty, rozhlédla se a usmála. Vítr si hrál s jejími vlasy a
ona si je spletla do copu. Z dálky slyšela zurčení vody a kolem ní poletovali
motýli všech barev. Sluneční paprsky se opíraly o každý list, o každý květ.
Zářily jí do očí a ona je jen rychle přimhouřila. Najednou jako by neexistovalo
nic jiného. Jen ona a příroda. ,,To je nádhera, Ondro!" Vzala si své tašky > a rozběhla se po té sluncem zalité louce směrem k chatě. Užívala si tu volnost,
s jakou mohla rozpřáhnout ruce a běžet. Chata vypadala jako z pohádky. Dřevěná,
malinká a útulná. Ten den toho už moc neudělala, nebo alespoň nic tak
důležitého, abych o tom psala.
     Druhý den, hned jak vstala, umyla se a oblékla si nádherné bílé
princeznovské šaty a vydala se na louku. Lehla si do té sametové trávy a koukala
na nebe. Obloha byla krásně modrá s nádechem do zlatova, jak se na něm třpytily
paprsky slunce. Vtom ucítila na své bílé kůži kapky deště, postavila se a
pozvedla svůj zrak k obloze. Kapky jí padaly na tvář a ona se s úsměvem
nechávala hladit dál. Bylo jí krásně, cítila se jinak, čistě a beze smutku.
Na obloze vysvitlo sluníčko, třpyt kapek a sluneční paprsky objímaly Týnku a ona
beze slov koukala na oblohu, ve které viděla svou naději. Vtom jí někdo vzal za
rameno. ,,Týnko, tady jsi. Bál jsem se o tebe. Chtěl bych ti něco ukázat," byl to Ondra. Týnka se zvedla a podívala se na něj. On jí pevně stiskl ruku a šli.
      Cestou minuli starý polorozpadlý mlýn, louku plnou zářivě žlutých
pampelišek a malé jezírko s křišťálově čistou vodou. Týnka měla stále větší
pocit, že tou cestou už kdysi dávno procházela. Vše se zdálo tak známé. ,,Kam to
jdeme? Myslím, že to tady znám." ,,Měl jsem tě sem vzít už dávno, Týnko. Vždy,
když vidím, jak se ti po tvářích koulí ty obrovské slané kapky. Pořád na něj
myslíš, že ano? " ,, Chybí mi ." řekla znovu, se slzami v očích Týnka. ,,Co má
ale naše cesta sem společného s ním?" ,,Více než si myslíš, Týnko. Pamatuješ si
ještě naše poslední chvíle s otcem?" ,,To už je moc dlouho. V mnoha směrech to
bylo idylické léto, aspoň co si pamatuju. Pořád jsme něco hledali. Už ale nevím

co." ,,Ano, tehdy pro nás tatínek připravil hru. Hledali jsme poklad. " ,,Už si
vzpomínám!" Týnce začalo srdce bít rychleji. ,,Tehdy jsme ale poklad nenašli."
,,Máš pravdu, Ondro. Tatínek na pár dní odjel a už se nevrátil."
       ,,Podívej se za sebe, Týnko." Týnka se ohlédla a pár desítek metrů za sebou
spatřila mohutný starý strom. ,,Mám se tam vydat?" Pomyslela si Týnka. Podívala
se znovu na Ondru a ten jen přikývl. Otočila se tedy znovu ke stromu a pomalými
kroky se k němu blížila. Kdyby jste v tomto okamžiku měli možnost podívat Týnce
do očí viděli by jste v nich nejspíš každý něco jiného. Strach, naději, napětí,
vzpomínky. Když došla až k němu, přivoněla a ucítila tu nádhernou vůni dřeva,
kterou tolik milovala. Najednou si všimla něčeho u kořenů stromu. Byla to malá
škvírka. Něco v ní zahlédla. Sehnula se, a trochu hlíny, co zakrývala otvor
odhodila stranou. V otvoru byla truhla. Týnka začala dýchat o něco rychleji.
Vztáhla ruku a vytáhla ji. Byla těžká, dřevěná a asi hodně stará. Podívala se za
sebe na Ondru. On se na ni usmál a šel směrem k ní.,,Otevři ji." ,, Mám strach,
proč myslíš, že je zrovna pro mě?" ,,Nechal ji tu pro tebe otec, když odcházel."
Týnka tedy povolila zámek, který byl k jejímu překvapení odemčený a otevřela
truhlu. Chvíli hleděla do truhly a Ondra si mohl všimnout jejího zklamání.
Byly v ní totiž jen samé papíry. Nebyly ani hezky uspořádané, nebo poskládané.
Prostě jen tak naházené na sobě.
      ,,Proč jsi mě sem vedl?" Vykřikla Týnka a rozběhla se směrem domů. Cítila
se zrazená, smutná a naštvaná. ,,Nenávidím tě, tati. Proč jsi odešel a ani ses
nerozloučil? Proč jsi nás opustil? Proč jsi to udělal? Kde jsi?" Když došla
domů, lehla si do postele a po chvíli usnula. Probudila se až hodně pozdě v
noci. Když se protáhla a chtěla vylézt z peřin, uviděla u své postele zase tu
truhlu. Chvíli na ni jen rozespale hleděla a přemýšlela. Možná bych se mohla

zkusit podívat, jestli v tom množství papírů není ještě něco. Sehnula se tedy

ještě jednou k truhle, otevřela ji a vyházela všechny papíry. Na dně se něco
zablýskalo. Byl to malý zlatý medailonek. Týnka se chvíli mlčky dívala na ten malý
poklad ve své dlani. Poté se ho lehce dotkla, otevřela a podívala se dovnitř. V
medailonku stála slova: ,,Vždycky tě budu milovat, má milá!" Týnka se usmála a
do ticha svého pokoje zašeptala: ,,Já tebe také, tatínku!" 

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ádýss Ádýss | E-mail | 28. března 2011 v 23:40 | Reagovat

Nádherné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama