Listopad 2010

pýcha a předsudek

30. listopadu 2010 v 14:41 O nás

Miluju

bn
ztj

bgbhgnh

nhhg
ztj

Ach taková krása. To byly časy!

Oldies party

23. listopadu 2010 v 15:25 fotky-moje tvorba

Bylo to prostě nejbáječnější, kdo můžete přijďte někdy taky!!!

více fotek v celém článku



Konference 2010

18. listopadu 2010 v 13:13 fotky-moje tvorba

více fotek a odkazy na videa v celém článku


Jeden krásnej podzimní den s kouzelným člověkem

17. listopadu 2010 v 22:06
Dnešní, na první pohled ne moc pěkný den, jsem strávila s neobyčejným člověkem. Poznala jsem ho jen před pár dny ale za tak krátkou dobu jsem si ho moc oblíbila. Jak vidíte na fotkách je to velice simpatický člověk a mužu vám říct že hodnějšího kluka najdete jen stěží. Den jsme si užili a co že jsme celý den dělali? No. Na začátek jsme se prošli přes celý střed Brna od Hlavního nádraží až k Lužánkám (a řeknu vám na těch podpatcích to bylo docela fajn :D). V lužánkách jsme asi hodinu fotili a pak jsme jeli zpět, už šalinou, do Vaňkovky. Tam jsme se jen tak procházeli, ,povídali a pak sedli k mekáči na zmrzlinu. Poprvé v životě jsem viděla Petrov za tmi a je to bomba! :D no a pak už jsme jeli vlakem dom.

Pořád mi nechce věřit že je krásnej.

více fotek v celém článku



voda, voda, voda

14. listopadu 2010 v 14:06 Módní katalog
Táák a konečně je to tu! Nad podobnými fotky jsem přemýšlela už déle a jsem ráda že jsem svou představu konečně uskutečnila. Nenašel se ovšem nikdo kdo by se takto nechal vyfotit a proto jsem se musela vyfotit sama :D. Tu fotku dosti kazím ale i přesto jsem z těch fotek sama unešená. Dalo mi i docela práci tu fotku takto nasvítit. Hned nad vanou máme okno a proto jsem na druhou stranu vany postavila zrcadlo a všechno světlo z venku se tedy pěkně odráželo do vody.

A co na fotky říkáš ty? Líbí se ti, nebo nemáš naopak takovéto fotky rád/a? Piš do komentářů.

Více fotek v celém článku


léčit se?

11. listopadu 2010 v 14:34 fotky-moje tvorba
Všichni, co už mě nějakou dobu znáte, moc dobře víte jak nesnáším doktory. Už mě ale nějakou dobu bolí uši a tak jsem k doktorce přecejen musela. Vůbec to nebylo tak hrozné jak jsem si myslela a vyšetření bylo hotové v cukuletu. Po vyšetření jsme se s doktorkou domluvily a ona dovolila že si ji mužu vyfotit až bude ošetřovat dalšího pacienta. Za takovou ochotu mě paní doktorka velice překvapila. No a fotky můžete vidět níže.

více fotek v celém článku


Poklad

6. listopadu 2010 v 16:37 fotky-moje tvorba

POKLAD
Tolik mi chybí. Přála bych si, aby mě zase objal, vzal mě za ruku a řekl, že to
vše bude zase v pořádku. V tomto byl vždy dobrý. Když jsem s ním trávila čas,

nic mě netrápilo. Byl to takový optimista. Viděl svět vždy barevně, nikdy ne
černobíle. Už je to tak dlouho, a přesto to pořád tak bolí. ,,Proč to udělal?"
přemýšlela se slzami v pomněnkově modrých očích mladá slečna jménem Valentýna
(ostatní jí ale říkali Týnka). Dlouhé lokny hnědých vlasů byly zmáčené slzami a

padaly jí do obličeje. Najednou uslyšela zvuk, který moc dobře znala. Zvuk
těžkých starých dřevěných dveří, které vedly do předsíně, kde tiše klečela.
Zvedla hlavu a ve světle, které se linulo ze dveří, uviděla siluetu svého
staršího bratra. ,,Můžu za tebou?" (řekl) zeptal se měkkým a příjemným hlasem Ondra.
,,Jistě." odpověděla Týnka s potlačovaným smutkem v hlase. ,,Myslím, že bychom
mohli o víkendu vyrazit na chatu, co ty na to?" ,,Když já nemám na nic chuť."
odpověděla Týnka.
      V pátek si ale přece jen sbalila věci, oblékla uplé světle modré jeansy,
dlouhé červené tričko s dlouhými rukávy, na něj zářivě červený kabát se zlatými
knoflíky a vyrazila se svým bratrem na chatu. Jen co jejich autobus zastavil pár
set metrů od jejich chaty, rozhlédla se a usmála. Vítr si hrál s jejími vlasy a
ona si je spletla do copu. Z dálky slyšela zurčení vody a kolem ní poletovali
motýli všech barev. Sluneční paprsky se opíraly o každý list, o každý květ.
Zářily jí do očí a ona je jen rychle přimhouřila. Najednou jako by neexistovalo
nic jiného. Jen ona a příroda. ,,To je nádhera, Ondro!" Vzala si své tašky > a rozběhla se po té sluncem zalité louce směrem k chatě. Užívala si tu volnost,
s jakou mohla rozpřáhnout ruce a běžet. Chata vypadala jako z pohádky. Dřevěná,
malinká a útulná. Ten den toho už moc neudělala, nebo alespoň nic tak
důležitého, abych o tom psala.
     Druhý den, hned jak vstala, umyla se a oblékla si nádherné bílé
princeznovské šaty a vydala se na louku. Lehla si do té sametové trávy a koukala
na nebe. Obloha byla krásně modrá s nádechem do zlatova, jak se na něm třpytily
paprsky slunce. Vtom ucítila na své bílé kůži kapky deště, postavila se a
pozvedla svůj zrak k obloze. Kapky jí padaly na tvář a ona se s úsměvem
nechávala hladit dál. Bylo jí krásně, cítila se jinak, čistě a beze smutku.
Na obloze vysvitlo sluníčko, třpyt kapek a sluneční paprsky objímaly Týnku a ona
beze slov koukala na oblohu, ve které viděla svou naději. Vtom jí někdo vzal za
rameno. ,,Týnko, tady jsi. Bál jsem se o tebe. Chtěl bych ti něco ukázat," byl to Ondra. Týnka se zvedla a podívala se na něj. On jí pevně stiskl ruku a šli.
      Cestou minuli starý polorozpadlý mlýn, louku plnou zářivě žlutých
pampelišek a malé jezírko s křišťálově čistou vodou. Týnka měla stále větší
pocit, že tou cestou už kdysi dávno procházela. Vše se zdálo tak známé. ,,Kam to
jdeme? Myslím, že to tady znám." ,,Měl jsem tě sem vzít už dávno, Týnko. Vždy,
když vidím, jak se ti po tvářích koulí ty obrovské slané kapky. Pořád na něj
myslíš, že ano? " ,, Chybí mi ." řekla znovu, se slzami v očích Týnka. ,,Co má
ale naše cesta sem společného s ním?" ,,Více než si myslíš, Týnko. Pamatuješ si
ještě naše poslední chvíle s otcem?" ,,To už je moc dlouho. V mnoha směrech to
bylo idylické léto, aspoň co si pamatuju. Pořád jsme něco hledali. Už ale nevím

co." ,,Ano, tehdy pro nás tatínek připravil hru. Hledali jsme poklad. " ,,Už si
vzpomínám!" Týnce začalo srdce bít rychleji. ,,Tehdy jsme ale poklad nenašli."
,,Máš pravdu, Ondro. Tatínek na pár dní odjel a už se nevrátil."
       ,,Podívej se za sebe, Týnko." Týnka se ohlédla a pár desítek metrů za sebou
spatřila mohutný starý strom. ,,Mám se tam vydat?" Pomyslela si Týnka. Podívala
se znovu na Ondru a ten jen přikývl. Otočila se tedy znovu ke stromu a pomalými
kroky se k němu blížila. Kdyby jste v tomto okamžiku měli možnost podívat Týnce
do očí viděli by jste v nich nejspíš každý něco jiného. Strach, naději, napětí,
vzpomínky. Když došla až k němu, přivoněla a ucítila tu nádhernou vůni dřeva,
kterou tolik milovala. Najednou si všimla něčeho u kořenů stromu. Byla to malá
škvírka. Něco v ní zahlédla. Sehnula se, a trochu hlíny, co zakrývala otvor
odhodila stranou. V otvoru byla truhla. Týnka začala dýchat o něco rychleji.
Vztáhla ruku a vytáhla ji. Byla těžká, dřevěná a asi hodně stará. Podívala se za
sebe na Ondru. On se na ni usmál a šel směrem k ní.,,Otevři ji." ,, Mám strach,
proč myslíš, že je zrovna pro mě?" ,,Nechal ji tu pro tebe otec, když odcházel."
Týnka tedy povolila zámek, který byl k jejímu překvapení odemčený a otevřela
truhlu. Chvíli hleděla do truhly a Ondra si mohl všimnout jejího zklamání.
Byly v ní totiž jen samé papíry. Nebyly ani hezky uspořádané, nebo poskládané.
Prostě jen tak naházené na sobě.
      ,,Proč jsi mě sem vedl?" Vykřikla Týnka a rozběhla se směrem domů. Cítila
se zrazená, smutná a naštvaná. ,,Nenávidím tě, tati. Proč jsi odešel a ani ses
nerozloučil? Proč jsi nás opustil? Proč jsi to udělal? Kde jsi?" Když došla
domů, lehla si do postele a po chvíli usnula. Probudila se až hodně pozdě v
noci. Když se protáhla a chtěla vylézt z peřin, uviděla u své postele zase tu
truhlu. Chvíli na ni jen rozespale hleděla a přemýšlela. Možná bych se mohla

zkusit podívat, jestli v tom množství papírů není ještě něco. Sehnula se tedy

ještě jednou k truhle, otevřela ji a vyházela všechny papíry. Na dně se něco
zablýskalo. Byl to malý zlatý medailonek. Týnka se chvíli mlčky dívala na ten malý
poklad ve své dlani. Poté se ho lehce dotkla, otevřela a podívala se dovnitř. V
medailonku stála slova: ,,Vždycky tě budu milovat, má milá!" Týnka se usmála a
do ticha svého pokoje zašeptala: ,,Já tebe také, tatínku!" 


procházet se a snít

6. listopadu 2010 v 16:32 Módní katalog
14.října.2010
Zdravím všechny co sledují můj blog a líbí se jim moje fotky, tvorba. Dnes jsem se byla podívat na den otevřených dveří na školu Michael v Praze. Byla jsem jak ve snu. Je to ta nejnádhernější škola co jsem viděla. Po stěnách samé fotky. vše barevné, nové, nádherné. Byl to jeden den ve snu a to i díky tomu mýmu Andílkovi. Co mě hlídal abych se někde neztratila. ACH jak já ho miluju. Tak bych si přála aby to byl konečně ten pravej a aby to nebylo další zklamání.Zatím mužu ale jen veřit. Nicméně už teď vím že je to neobyčejný člověk.

Více fotek v celém článku